Nastavení mysli

Obecně se říká, že psychika tvoří 60 % výkonu sportovce. V baseballu by se dalo tvrdit, že toto procento bude vyšší. Psychický stav však neovlivňuje pouze výkon samotný, ale také jeho konzistenci, která v hraje v baseballu klíčovou roli. Pokud hráč odpálí 4 dobré odpaly (hity) ze 4 startů na pálce v jednom zápase a v dalších 10zápasech se k dobrému odpalu ani nepřiblíží, není pro trenéra volbou k zařazení do line upu (pořadí pálkařů). Mentální coach Marián Jelínek se zabýval 4nejčastějšími aspekty, které negativně ovlivňují mysl sportovce. Na jejich základě lze definovat tzv. "4 klíče k úspěchu".

Být myšlenkami v přítomnosti

Obecně můžeme myslet na tři základní časy: minulost, přítomnost a budoucnost. Je však zajímavé, že v jednu chvíli je pro lidský mozek nemožné myslet na dva časy zároveň, tedy například na přítomnost a minulost. Zatímco však minulost a budoucnost jsou zdrojem nejistoty a strachu (např. "na tohohle nadhazovače jsem nikdy neodpálil", nebo "když hodím další metu, tak mě trenér vystřídá"), tak přítomnost je zdrojem absolutního soustředění, které Jelínek nazývá jako "flow". Velmi pěkně a výstižně je tento moment vyobrazen ve filmu Hra snů. Nadhazovač stojí na kopci před začátkem zápasu, fanoušci mu nevěří, okolo jede vlak, přítelkyně se mu neozývá, ale on vše vypustí prostým rituálem a vidí pouze catchera (chytače) a pálkaře.

Existuje více technik, jak se dostat zpět do přítomnosti. Každý asi zná dýchací cvičení. Nejjednodušší je zaměřit se na to, abychom 4 vteřiny vdechovali nosem a 8 vteřin vydechovali pusou. Naše mysl se zaměří na správné provedení a než si to dokážeme uvědomit, minulost a budoucnost jsou pryč. Existují ale i jiné techniky, na některé je potřeba více času, tedy je dobré je i kombinovat, zařadit nějakou do svého rituálu před zápasem a některé přímo před výkonem (start na pálce, nadhoz).

Odstranit výmluvy a nacházet řešení

Tohle téma je v současné době ve světě velký fenomén. Každý rok vznikají nové teorie, které se často pouze jinak jmenují, ale obsah mají stejný. Nejen ve sportu, ale i v běžném životě existují obecně dva typy myšlení. Zatímco McGregor je nazývá jako myšlení X a Y, Jelínek volí název degresivní a progresivní. 

Z chyby se dokážeme poučit pouze pokud si ji umíme připustit. A právě lidé s myšlením X jsou charakterističtí tím, že když se stane chyba, tak to nikdy není kvůli nim. Vždy za to může například štěstí, soupeř, spoluhráč, trenér, diváci, vítr nebo hřiště. Existuje však velmi hezké pravidlo. Výše zmíněné příklady spadají do věcí, které nejsme schopni ovlivnit. Jediné, co jsem skutečně schopní ovlivnit, je náš vlastní výkon. Tedy progresivně myslící lidé (Y) se vždy na všem snaží najít, co oni mohli udělat lépe. Právě starání se o věci, které ovlivnit nemůžeme, nás může velmi frustrovat a následně omezovat náš vlastní výkon a naše zlepšování se.

Odstranění degresivního myšlení je taktéž velmi obtížná disciplína. Musíme se totiž naučit přiznat si chybu nebo alespoň svojí část v chybě. V mužském mozku tak nastává útok na jeho Ego. Proto je snazší vinit všechny a všechno okolo. Jakmile se ale naučíme přiznat chybu, poučit se z ní a brát jí jako výzvu, začnou nás tyto chyby jak osobnostně tak výkonnostně neuvěřitelně posouvat. I zde existuje spousta technik, jak se odprostit od věcí, které ovlivnit nemůžeme. Pro zjednodušení si uveďme baseballový příklad. Nadhazovač hodí ball, nebo polař špatně přihodí. Pakliže první moje myšlenka je: "vyklouzlo to, rozhodčí to mohl písknout, spoluhráč to mohl chytit," zcela jistě spadám do skupiny lidí X. A nejjednodušší věc, jak toto změnit je říct sám sobě, nebo svým spoluhráčům klidně i nahlas: "jaj, tak to bylo do Afriky". Uvědomím si tak svou chybu a ještě se nad tím pousměji.

Nepřemýšlejme zbytečně moc, řiďme se instinktem

Další častá chyba obzvlášť ve vypjatých situací, kde setina sekundy může rozhodnout o úspěchu a neúspěchu, je zbytečné přemýšlení. Jelínek v rámci teorie rozložil lidský mozek na tři části: plazí, savčí a neokortex (šedá kůra mozková). Plazí mozek je historicky nejstarší a je zdrojem instinktů. Plazi, když mají žízeň, jdou se napít, když jim je teplo, schovají se a když na ně někdo zaútočí, tak instinktivně vyhodnotí hrozbu a zvolí si boj nebo útěk. Reakce jsou tedy podvědomé.

Na plazí mozek navazuje mozek savčí, který je zdrojem emocí. Mozek savců také reaguje podvědomě a emocionálně. Situacím a jevům přiřazuje na základě zkušeností hodnotu (dobrou, špatnou atd.) a z toho vyplývá výsledné chování jedince.

Lidský mozek (neokortex) vědomě myslí, přiřazuje situacím a jevům význam (obvykle na základě kulturních norem) a odůvodňuje „svoje“ instinktivní chování a emocionální rozhodnutí, na základě kterých „tělo“ – tedy člověk uskutečnil akci, nebo se akce zdržel a podobně. Můžeme tedy říct, že je pro nás zdrojem uvažování či rozumu.

Jelínek pak popisuje mozek jako jednu loď se třemi kapitány, kteří se střídají v tom, kdo bude velet. Lidé často litují svého chování, protože vyšlo z negativní emoce a neokortex nedokázal včas zareagovat, že takto bychom se chovat neměli. Je to způsobené tím, že neokortex je co do reakcí nejpomalejší. I proto je důležité v napjatých zápasových situacích dokázat vypnout zdroj myšlenek a nechat se řídit čistě instinkty. Všechny herní dovednosti máme z tréninku již plně zautomatizované a v zápase je již neopravíme, ani nezlepšíme. Je tedy důležité v momentě, kdy přichází rozehra (letí na mě nadhoz, odpal), vypnout myšlenky a nechat pracovat instinkty. Protože právě část plazího mozku je co do reakcí nejrychlejší.

Věřit sám sobě a svým spoluhráčům

Asi nejhorší možnost, co se může stát, je to, že nevěřím sobě a svým schopnostem. Pokud jdu na pálku s nastavením mysli: "Ten nadhazovač je lepší než já," snižuji pravděpodobnost svého úspěchu na minimum. Obzvlášť u mladších kategorii může tento strach způsobit rychlost nadhazovače soupeře. Vždy je důležité hledat i na negativních věcech pozitiva. V tomto případě tedy využít myšlenku: "Čím rychleji nadhazovač hází, tím rychleji se míček odrazí od mé pálky." Nakonec je vždy dobré pamatovat na myšlenku Mariána Jelínka juniora. "Ať už vyhraju nebo prohraju, trefím se nebo netrefím, chytnu odpal nebo ne, chleba levnější nebude."

V teorii sportu byl, je, a bude tým vždy více než jeho jedinec. Každý hráč (to znamená i ten na střídačce) má svou důležitost, svoji roli a svůj úkol, který musí plnit a který může rozhodnout o tom, zdali zahrajeme dobře nebo ne. V tomto případě platí takové pravidlo v obraně: Když na mě letí míč, chytám, když ne tak zabíhám, když ne tak fandím a naviguji. Hráči mezi sebou musí mít plnou důvěru, protože v našem sportu neexistuje možnost, aby jeden hráč odehrál vše za ostatní. I když by spojka byla nejlepší hráč, nikdy v životě nestihne doběhnout do pravého pole, aby chytla míč ze vzduchu a naopak i v takové situaci má své úkoly, které musí plnit. Pakliže bychom svému spoluhráči nevěřili, intuitivně bychom se snažili hrát i za něj, což by pak přirozeně vedlo k tomu, že bychom se nedokázali soustředit na své úkoly a svůj výkon.